Aurum Potestas Est - Kapitola 18) Terminus Acta Probat

Kapitola 18) Terminus Acta Probat – Konec vše napraví aneb Turisté v Bradavicích

Sotva nepokoje na Příčné ulici utichly, dorazila tam celá skupina nečekaných hostí. Hermiona ukázala svou hůlkou, kterých cihel a v jakém pořadí je nutné se dotknout na dvorku za Prasklým kotlíkem. Irský gangster i jeho mohutný bodyguard trochu překvapivě hospodu viděli, na rozdíl od mnoha kolemjdoucích.
„Já jsem rozhodně jedinečný,“ prohlásil klidně se svým typickým upířím poloúsměvem a nikdo s tím tvrzením ani náznakem nemínil polemizovat…
*
Klusák na monitoru sledoval záběry z Příčné ulice a zvláště zaměstnanců kouzelnické banky, přitom se elfce ve sluchátku ozýval radostnými výkřiky, doprovázejícími nová data, informace ke kterým se kentaur dostával jako první ze skřítků.
Artemis s Butlerem měli kolem krku stříbrné řetízky, provlečené skrz díru v kameni, vcelku očividně vymletou vodou. Klusák oba tímto dárkem, připomínajícím spíš vzpomínky na nejstarší dějiny křesťanství i pohanství v Evropě, než kentaurovo obvyklé hypertechnické dárky dokonale překvapil.
„Tohle s Butlerem pokud možná nesundávejte,“ radil oběma. „Ochrání to vaše smysly i vaši mysl před ovlivněním kouzly…“
Skřeti v Gringottově bance se k Myrtě chovali s až nečekanou uctivostí. Založili pro ni dva trezory, jeden pro potřeby vyslanců a zaměstnanců skřítkovské Rady, druhý přímo pro ni a pro zaměstnance její detektivní agentury. Rada dohodla se zástupci Ministerstva Kouzel na vybudování terminálu pro skřítkovské čluny, spojeného s celnicí. Terminál měli společně dozorovat LEPReko a Odbor Prosazování Kouzelnických Zákonů Ministerstva Kouzel a výstup z něj měl být umístěn na Příčné ulici. Ještě se na něm nezačalo pracovat a už se všichni zainteresovaní dokázali rozhádat natolik, že se eventuální dokončení jevilo být kdesi v nedohlednu …
Artemise Fowla skřeti u Gringottových naproti tomu celou dobu jeho pobytu v bance až ostentativně pečlivě hlídali. Stejně se vedlo i Butlerovi s Mundungusem Fletcherem a Slámou Hrabošem. Nad permoníkem navíc i dost nepokrytě ohrnovali nos vzhledem k jeho 'specifickému' zápachu.
Přesto nebo možná právě proto si ale mladý Ir na odchodu neodpustil ušklíbnout se přátelsky na dozorující skřety. Pak se jich zeptal, na kolik zlata si cení informace o nalezených mezerách v bezpečnostních systémech Gringottovo Banky. Odpovědí bylo mlčení a trochu ztuhlé obličeje olivrejovaných skřetů…
Návštěva v knihkupectví Krucánek a Kaňourů způsobila mezi přítomnými čaroději pozdvižení, které se posléze šířilo po celém prostoru čarodějné nákupní uličky.
Nákupy na Příčné odbyli v poklusu, přeci jen jim trochu vadilo, jak na ně všichni zvědavě zírají…
*
Spěšný vlak do Bradavic odjel z nástupiště 9 a ¾, dosud střeženého zesílenými smíšenými hlídkami v obvyklém čase. Maskovaný skřítčí transportér s Klusákem na palubě sledoval od nádraží vlak, ve kterém kromě studentů a učitelů bylo několik bystrozorských hlídek posílených o skřítčí policisty z LEPReko. V kupé spolu s Harrym, Hemionou, Ginny a Ronem seděl i Artemis Fowl, Butler a Myrta se Slámou Hrabošem. Průchod na magicky ukryté nástupiště obřího bodyguarda propouštěl trochu neochotně, ale hrubá síla nakonec zabrala i na kouzla. Kupé ve vlaku pak muselo být magicky zvětšeno, aby se tam vůbec všichni vešli…
*
Od nástupiště vyrazili spolu se starším žáky v kočáře taženém testrály. Artemis rezolutně odmítl cestovat na člunu s prvňáčky a k jistému překvapení některých studentů prokázal rychlou pérovkou ve skicáři, že testrály dokáže vidět. U Butlera se to vzhledem k jeho až přebohatým zkušenostem očekávalo…
Když vešli do Velké Síně, Klusák s překvapením zazíral na profesora Firenzeho.
„Je to pech, zjistit, že měl Břízný pravdu s tím poníkem!“ prohodila Myrta s trochu jízlivým úsměškem v narážce na skutečnost, že měl Klusák v kohoutku přinejmenším o dvě pěsti menší výšku, než kentaur Firenze.
*
Profesorka McGonagallová pověřila provedením rozřazování studentů trochu překvapivě profesorku Vektorovou, učitelku hvězdopravectví. Na závěr nechala před nositelku Moudrého klobouku předstoupit a posadit se na židli dokonce i Artemise Fowla. Irský gangster se na McGonagallovou ironicky pousmál a sám si nasadil 'hučku' na hlavu.
„Takovou hlavu jsem tu ještě moc často nezařazoval!“ jásal mu v hlavě Modrý klobouk. „Škoda, že nemáš žádné čarodějné schopnosti, mohl bych tě nechat volit mezi Havraspárem a Zmijozelem, ale takhle nemohu než říct, že: NEMÁ SCHOPNOSTI PRO KOUZLA!“ poslední už Moudrý klobouk vykřiknul.
Artemis s Butlerem a skřítčími společníky se usadili k Nebelvírskému stolu.
„Darebáku!“ zaječel mu za zády duch Krvavého Barona. „Kvůli tobě umřel student z mé koleje!“
Duch zmijozelské koleje vypadal, že chce Artemise zabít, ale nepodařilo se mu to, nebyl dost rychlý.
BUUUM!!!
Výstřel z brokovnice v Butlerově ruce rozezvučel celou Velkou Síň. Klik-klak následného dobíjení se v nastalém tichu rozléhalo skoro až nepatřičně. Duch Krvavého Barona se zamihotal, jak jeho 'tělem' prolétla hrstička soli z náboje v brokovnici. Bodyguard sfoukl imaginární smítko z konce hlavně a pohlédl na překvapené duchy rozptýlené po celé Velké Síni, snak každému z nich se podíval do 'očí'.
„Ještě někdo?!“ zeptal se a v očích mu nebylo viděl sebeméně strachu ani soucitu.
Butler ve skutečnosti necítil až tak velké sebevědomí, ale usoudil, že pokud by skutečně nedokázal zastrašit pár náfuků ze středověku, kteří neměli odvahu zjistit, co pro ně Prozřetelnost uchystala a jít dál, to už by vážně mohl odejít na odpočinek. Jenže duchové s výjimkou Sira Nicholase se stáhli dál od Nebelvírského stolu a nebo dokonce prošli zdí pryč a utekli. A dokonce i Skoro Bezhlavý Nick se snažil vypadat co nejneškodněji a nejpřátelštěji, zvlášť když k němu zabloudil Butlerův zrak.
Následující dny proběhly poněkud hekticky. Artemis s bodyguardem i Myrtina skřítčí 'delegace' prošli několik chodeb, navštívili pár hodin výuky a mladý Ir kapituloval před oživlými schodišti, protože v jejich přesunech nenašel žádný systém, jen snahu o jakousi zlomyslnost…
Na večer před jejich odletem McGonagallová uspořádala ples, který sice byl kratší a o dost méně divoký, než ten v době boje o Ohnivý Pohár, ale i tak část cesty letěl skřítčí transportér na autopilota, protože všichni pasažéři včetně Myrty nebyli ve stavu řídit. Artemise vysadili u Školy pro mladé gentlemany v St. Bartleby. Butler se vrátil do Fowl's Manor a skřítci do podzemí, kam je doprovodil zvláštní vyslanec Ministerstva Kouzel – Percy Weasley…
***
O deset let později…
Artemise vzbudil poplach. Pohled na bezpečnostní monitor na nočním stolku mu proradil, že narušitel použil v objektu Fowl's Manor kouzla. O pár minut později už ve společenském obleku s kravatou, aby v doprovodu Butlera zkontroloval 'kořist'. Mundungus Fletcher možná už dost výrazně stárnul, ale díky šikovným pomůckám magické zabezpečení sídla stále ještě dobře zvládal. Koutkem úst sice zíval, bylo po třetí ráno, ale na sedící čarodějku mířil dvěma hůlkami, jedna z nich zjevně ještě před chvílí patřila mladé zlodějce. Ir v ní poznal jednu ze svých tanečnic na plese v Bradavicích, byť jméno si vybavit nedokázal a musel připustit jisté nemilé překvapení. Doufal, že jeho vykolejení není vidět.
„Mám obchodní nabídku!“ prohlásila vetřelkyně trochu nečekaně. „U Gringottů půjou teď v ceně nahoru některé mudlovské artefakty, které dokáže Fowl Industries zajistit za výhodné ceny. A do budoucna by mohli Fowlové kromě peněz disponovat i vlastní čaromocí, jako potomci čarodějky.“
S tím se usmála na Artemise, který snad poprvé v životě vypadal udiveně a nikoli jako pán situace…
***
Si Finis Bonum Est, Totum Laudabile Tunct Est (Konec dobrý – všechno dobré)
***

Autorovo postscriptum:
Toto je jakési rozloučení se s těmi pár čtenáři, které si mé příběhy získaly. Nevím, zda se ještě budu o něco z tohoto specifického 'světa' pokoušet. Přiznám se, že se mi do dokončení této povídky moc nechtělo, když už byl k dispozici Potter s Relikviemi Smrti.
Madam J. R. Rowlingová autory fandomu, 'parazitující' na její tvorbě, poměrně slušně doběhla. Zakončení již i v oficiálním překladu dostupného posledního dílu Harryho Pottera poměrně pečlivě uzavřelo většinu pootevřených skulinek, kterými bylo možné z jejích příběhů dále vypokračovat. Předpokládám, že to byl záměr. Rowlingová sice sama vykrádá původní fantasy literaturu (např. J.R.R. Tolkiena nebo Anthony Horowitze) celkem bezosyšně, ale jakmile někdo provede totéž jí samé, nezamlová se jí to a nijak se neváhá bránit se tomu i soudní cestou. Myslím, že stařičké přísloví – Non Est Magnus Pumilio Licet In Monti Constiterit (Není velký trpaslík, ani kdyby se na horu postavil), má stále svou platnost.
Nečekal jsem tak totální proměnu osobnosti Albuse Brumbála ani Severuse Snapea, to se musím přiznat. To, že Snape byl Brumálovým mužem pro ‘špinavou práci‘ a že byl ve skutečnosti loajální bylo sice možné, ale ne příliš pravděpodobné. Proč byla jeho patronem laň, když jelenem byl James Potter, to je mi nejasné i nadále, pokud měl jeho patron stejnou podobu, jako patron Lilly Evansové-Potterové, kde ji vzal? Nečekal jsem ale rozhodně, že by byl Brumbál chladnokrevným šachistou, který připravil celou partii včetně ‘dámského gambitu‘ – tedy svého odživotnění a že připravil takovou sérii NCD (the Necessary Collateral Damage – nutné vedlejší ztráty). Když o Brumbálovi Rowlingová prohlásila, že patří do čtyřprocentní menšiny, bylo to nejspíš v rámci toho, jak se pokouší od svého díla odpoutat, aby se mohla do budoucna věnovat něčemu jinému. Pro běh příběhu je taková informace zhola irelevantní (mimo mísu)…
Připouštím také v jistých směrech zklamání z posledního dílu – autorka provedla brutální genocidu kladných postav a vylikvidovala zvláště jedince užitečné, pokud by se jednalo o opravdovou populaci živých tvorů – tedy tak zvané 'mudlovské šmejdy' – (snad) náhodně se objevivší talenty původem z magicky neaktivních rodin. V biologické populaci by takoví jedinci byli ve skutečnosti velmi užiteční – epidemie většiny infekčních chorob se mezi hostiteli s o trochu odlišnou genetickou výbavou zpravidla šíří pomaleji a s méně zničujícím průběhem.
Význam Draca Malfoye pro (biologickou) stabilitu populace se mi jeví naproti tomu jako nulový. Rodina Malfoyových je sice slušně funkční v tom smyslu, že se v ní sklony ke zlu nebo nepříliš opodstatnělé nafoukanosti a nesmyslné sklony (konec konců, chov ztrátových mutantů – bílých albinotických pávů, se nezdá mít jiný význam, než ukazovat 'Je to sice idiocie, ale já na ní mám!') dobře dědí, stejně jako rodinný majetek. Jeho geny budou mezi čaroději mít mnoho kopií a někteří jejich nositelé by snad mohli být morálně přijatelnějí. Možná se ale jednalo o ústupek části čtenářek, které mají v blonďatých grázlech nepochopitelnou zálibu. V tomto směru je těžké nevzpomenout fandom, kde zvláště mnohé autorky v svých povídkách dílem zkoušejí pardonovat lumpárny a zhovadilosti jednotlivých Smrtijedů, dílem i samotného lorda Voldemorta. Nemohu se nějak zbavit dojmu, že jde o nezdravou až úchylnou fascinaci některých autorek Zlem, díky které ochotně zapomínají na maličkost, jako je třeba prostá lidská slušnost a povědomí o tom, že ani šikanované dítě, kterému spolužáci v dětství kradli kuličky, nemá právo, aby se z něj stal v dospělosti masový vrah…
Autorka podle mého mínění hrubě podcenila skutečnost, že lov nebezpečných darebáků je za určitých okolností adrenalinovým sportem a zábavou. Ti skutečně dobří mezi detektivy a jinými policisty mají svou práci rádi a berou ji také jako svého druhu obdobu jednak opravdového lovu, jednak adrenalinového sportu. Harry Potter vykazoval opakovaně rysy spíš z psychologického profilu adrenalinového závisláka. Představa, že si po zajištění Voldemortovy inhumace 'hodí kopyta na stůl' a hůlku bude nadále používat jen na přivolání konvice s čajem se mi proto jeví lehce nesmyslně. V závěru chybí sebemenší kus informace týkající se zdrojů jeho příjmů. Ano, teoreticky by mohl žít z úroků z pokladu v Gringottově bance a z nějaké odměny přidělené hrdinovi Ministerstvem Kouzel. Taková představa mi ale nesedí hlavně z důvodu, že jen málokterý opravdový hrdina dostal ve skutečnosti kdy vyhovující materiální zabezpečení a kouzelnický svět bude sotva v tomto směru odlišný od našeho všednodenního…
Sledoval jsem i postupně uveřejňovaný neoficiální překlad Sparhawkovy skupiny. Tady bych si dovolil poznámku k jednomu komentáři. Komentující nevěřil, že by Harry po dočasném rozchodu s Ronem nevyužil situace a Hermionu 'nepřeř…l'. Vysvětlení Rowlingové, že měl Hermionu rád jen a pouze jako sestru bych bral při kibucnickém způsobu výchovy – kdy se téměř nerozdělují děti z jedné vesnice a tráví společně většinu času. Tehdy skutečně téměř nenavazují vzájemné intimní vztahy mezi sebou a akceptují se navzájem spíše jako sourozenci. Tento psychický mechanismus ale v jedenácti letech už prakticky nefunguje. Komentátor ovšem přehlédl maličkost, kterou si možná plně neuvědomila ani sama Rowlingová – totiž že v té době byli oba pod enormním stresem a to stresem z porážky, když Harry přišel o funkční hůlku a málem je oba dostal Voldemort, zatímco jim se nepovedlo ani zabít Naginiho. Kdyby v tomto uspěli, měl bych mnohem větší obavy, neboť oslava vítězství se zvrhne celkem snadno…
Nemluvím zde pak o základní psychologické nepravděpodobnosti – něco jako efekt Popelky – pravděpodobnost, že z dívky šikanované despotickou macechou a nevlastní sestrou (Popelka) nebo z chlapce týraného tak výrazně mizernými příbuznými (Harry), by vyrostl někdo laskavý a ne sociopat se sklony k šikanování slabších nebo drobné kriminalitě, je extrémně nízká až zanedbatelná. Taky je divné a nesmyslné, že by při vyprávění pohádek dětem čarodějů byla zrovna Popelka vynechaná. Kulturní izolace magické a nemagické populace bude jen těžko možná v až takové míře – motivy z pohádky o Popelce budou ve skutečnosti zřejmě velmi staré, mnohem starší, než záznam známého pohádkáře Charlese Perraulta (nejstarší záznam je z prvního století před naším letopočtem z prostředí helenizovaného Egypta – pod jménem Rhodopis)…
Autorka v celém díle většinou ignoruje jak biologické záležitosti (Sovy jen těžko budete krmit nějakým typem granulí, jejich zažívání potřebuje balastní chlupy nebo peří a oříšky už vůbec nejedí. Hadi nemrkají, nemají k tomu účelu použitelně uspořádané oči – průhledná šupina přerostlá přes oko a nahrazující víčko není pohyblivá. Vzhledem k tomu, že vibrace podkladu vnímají povrchem těla a uši pro vnímání vibrací vzduchu, tedy sluch, jaksi nemají, musel by být hadí jazyk opravdu těžce magického charakteru…
Dalšího dílu se v mezičase dočkal i Artemis Fowl, přičemž Eoin Colfer má svého hrdinu zatím ještě (na rozdíl od Rowlingové) docela rád a nemá 'cukání' ho oddělat. Rowlingová se přeci jen poučila z historie a neopakovala chybu Sira Arthura Conana Doyla, který svého velkého detektiva Sherlocka Holmese jednou zkusil zabít, když se mu zdálo, že mu bere čas na psaní mnohem významnějších historických románů. Přitom dnes kromě 'Ztraceného Světa' a detektivek se Sherlockem Holmesem od něj už nic jiného nikdo ani nečte…
Přijde mi zvláštní, že postava ministra kouzel Rufuse Brouska, se ukáže být zatvrzelým byrokratem. Tak omezeným, že si ani neuvědomí tak jasně zřejmou skutečnost, že na to, aby mohlo Ministerstvo někoho připravit o zásluhy za likvidaci nebezpečného zločince, bude nejprve nutné daného zločince skutečně chytit a porazit. Teprve potom bude eventuálně možné Harrymu zásluhy ukrást, nejprve tady ty zásluhy musí vůbec být. Proto jsem čekal, že se víceméně logicky na daném postu objeví někdo na úrovni Winstona Churchilla, když už Kornélius Popletal prokázal obdobnou míru idiocie, jako neblaze proslulý Neville Chamberlain…
V posledním díle se autorce podařilo ukázat všeprostupující strach a udavačství totalitní společnosti docela přesvědčivě. Možná někdy v minulosti navštívila východní Evropu, Kubu nebo měla cestu na ostrov Jersey, kde kromě proslulé Durrellovo ZOO mohla navštívit také Muzeum kolaborace s nacisty – Jersey bylo jediné britské území obsazené nacisty během druhé světové války a místní obyvatelstvo prokázalo obdobnou míru spolupráce s okupanty, jako Češi nebo Francouzi, takže tvrzení o britské národní odvaze můžeme klidně odložit mezi obyčejné mýty a legendy…
Autorčina představa Bulharska je, řečeno jemně, podivná. Dokonce ani dnes už dávno poruštěné Povolžské Bulharsko nemělo nikdy dostatečně velké studené oblasti, ve kterých by se dala ukrýt čarodějná škola. Oblasti Staré Planiny, Pirinu, Rily nebo Rodop nejsou až zas tak studené, aby tam byly potřeba kožichy v září, kdy dorazila Kruvalská loď na turnaj tří čarodějů. Kromě toho mi nesedí přítomnost velkého počtu německy hovořících obyvatel schopných žít se svým okolím v relativním míru, ale to může být dáno mým stereotypním uvažováním, založeném jednak na vlastních pozorováních, jednak na nepříjemných zkušenostech z historie…
Jsem zvědav, jestli se objeví větší počet povídek vzniklých v prostředí fandomu a přitom navazujících na Relikvie Smrti. Sám jsem zatím narazil jen na jednu, která mi připadala dobrá a té její autorka (Birute) zatím nedala jméno a doporučuje čtenářům, aby si sami doplnili název…
Skončila i parodie od autora vystupujícího pod přezdívkou Peter M. Jolin. Jeho ‘Harry Trottel a Poslední Výstřel‘ je oproti své předloze dílo milosrdně krátké. Rowlingová pravděpodobně nikdy nečetla Čechova, takže neví, že ‘Strogosť sistrá talánta‘ (Stručnost je sestra talentu). Na rozdíl od oficiálně schválené parodie (Barryho Trottera) je to legrace aspoň vtipná a celkem inteligentní, místy bych si troufal tvrdit, že nápady v ní jsou skvělé (jako třeba nemrtvý Paganini, který propichuje Wolfframovo nepřátele smyčcem)…
Prozatím se tu tedy s vámi všemi loučím. Pokud dostanu nápad, jak případně vypokračovat, zase se možná objevím, ale hned tak to asi nebude…